Uzdravení místokrálovny
Roku 1631 se po celé Limě rozezněly kostelní zvony a mniši ze všech řádů usazených ve městě se pokoušeli pomocí modliteb uchránit svou místokrálovnu před blížící se smrtí. I don Luis Fernandez de Cabrera y Bobadilla, hrabě z Chinchónu a jinak také peruánský místokrál, měl o svoji mladou ženu velký strach, protože doňa Leonora byla už několik dní těžce nemocná. Střídala se u ní krutá zimnice s vysokými horečkami. Prognóza lékařů byla jasná. Vše je beznadějné, pomůže jen zázrak.
Ale zázrak se stal – přišel v podobě jezuity, který Leonoře podal velmi hořký bílý prášek. A jen o měsíc později se v Limě konala velkolepá slavnost na počest uzdravené doni Leonory.
Nebezpečný komár
Nutno říci, že malárie mohla v 17. století postihnout lidi nejen v tropických oblastech. Oběti si vybírala na obyvatelích zemí kolem Středozemního moře, stejně jako na dvořanech ve Versailles nebo v Londýně. A to proto, že komár rodu Anopheles byl velmi rozšířen i v Evropě. Svým bodnutím mohl člověka infikovat prvoky rodu Plasmodium, kteří vyvolávají horečnaté stavy, končící smrtí.
Avšak ve 30. letech 17. století začaly do Evropy prosakovat zprávy vzbuzující naději – pocházely z jihoamerických And. Vyprávělo se o jakémsi zázračném stromu, jehož kůra se musí rozemlet na prášek. Právě tomu stromu vděčila za svoje uzdravení hraběnka z Chinchónu. Prášek, který se skutečně z kůry této dřeviny získává, dostal jméno chinin, a podle něho dostal strom český název chinovník.
Jak se chinin objevil?
Nebylo to tedy zázračné uzdravení v pravém slova smyslu. Dnes víme, že hořká látka zabíjí původce malárie v určitém stadiu jeho vývoje. Ale jak byl chinin objeven? To je opředeno legendami. Jedna z nich praví, že kůra stromů z rodu Cinchona je prastarý léčebný prostředek, který znali domorodci dávno předtím, než přišli Evropané. Ovšem je pravdou, že řada historiků pochybuje o tom, jestli se malárie před příchodem Evropanů v Americe vůbec vyskytovala.
O rozšíření tohoto prostředku proti malárii se v 17. století snažili hlavně jezuité. Získal si tak přezdívku „jezuitský prášek“. To však vzbudilo podezření, po Anglii se dokonce rozšířila fáma, že za vším je nějaké papeženecké spiknutí. Když se malárií nakazil roku 1658 anglický státník Oliver Cromwell, odmítl „katolickou medicínu“ užívat – vzápětí však zemřel. To anglický král Karel II. nebo francouzský Ludvík XIV. se hořkým práškem vyléčili.
Monopol
Poptávka po kůře narůstala. O lék se ve stále větší míře zajímaly i vlády evropských států. Chinin nakonec nemalou měrou přispěl k tomu, že se jim podařilo kolonizovat tropické oblasti zamořené malárií. A Evropanům se dále nelíbilo, že monopol na kůru vlastní Jihoameričané.
Mohlo by vás zajímat
V polovině 19. století se tak vypravila téměř současně nizozemská, francouzská a britská expedice na nebezpečný lov. Expedice měly za úkol shromáždit co nejvíce rostlin a semen chinovníku a propašovat je přes hranice jihoamerických států. Ovšem za to hrozil trest smrti! Vypěstovat plantáž chinovníků ale není tak snadné, jak se zdá. Podařilo se to však nakonec Nizozemcům na Jávě – ve 30. letech 20. století odtud pocházel veškerý chinin dodávaný na světové trhy.
Stále aktuální
V moderní době se začalo zdát, že sláva chininu pohasíná, protože laboratoře uvedly na trh různé syntetické léky proti malárii. Ale původci malárie jsou vůči chemickým preparátům čím dál odolnější. Lékaři se tak uchylují i dnes k osvědčenému prostředku – chininu.
